Rozloučení

A nastal večer.

A Almitra, věštkyně, řekla, Požehnán budiž tento den a toto místo a tvůj duch, jenž promlouval.

A on odpověděl, Byl jsem to já, kdo mluvil? Nebyl jsem také tím, kdo naslouchá?

 

Pak sestoupil se schodů chrámu a všichni lidé ho následovali. A on došel k lodi a vstoupil na palubu.

A znovu se obrátil tváří k lidem, pozvedl svůj hlas a pravil:

Lidé z Orfalesu, vítr mne vybízí, abych vás opustil.

Nechvátám tolik jako vítr, a přesto musím plout.

My, poutníci, vždy hledáme tu delší cestu a nezačínáme den tam, kde jsme ukončili den předchozí; a východ slunce nás nikdy nezastihne tam, kde nás zanechal jeho západ.

I když země spí, my putujeme.

Jsme semínka vytrvalé rostliny a v naší zralosti a plnosti srdce jsme odevzdáni větru, který nás roznese dál.

 

Krátké byly mé dny mezi vámi a ještě kratší slova, jež jsem pronesl.

Ale až můj hlas vyvane z vašich uší a má láska se vytratí z vaší paměti, pak se znovu objevím.

A s bohatším srdcem a rty dávajícími více vašim duším k vám promluvím.

Ano, já se vrátím s přílivem,

a ačkoliv mne možná skryje smrt a zahalí mne veliké ticho, přesto budu znovu hledat vaše pochopení.

A nebudu hledat nadarmo.

Jestliže něco z toho, co jsem vám řekl, je pravda, pak se vám sama pravda projeví jasnějším hlasem a slovy mnohem bližšími vašim myšlenkám.

 

Odcházím s větrem, lidé z Orfalesu, ale nesestupuji do prázdnoty;

a není-li tento den naplněním vašich potřeb a mé lásky, nechť je alespoň slibem do příštího dne.

Potřeby člověka se mění, ne však jeho láska ani jeho touha, že jeho láska dokáže uspokojit jeho potřeby.

Vězte proto, že z velkého ticha se znovu navrátím.

Mlha, jež se rozplývá za úsvitu, zanechá jen rosu na polích, zvedne se a spojí se v mrak a pak spadne dolů v podobě deště.

A já jsem byl podoben této mlze.

V tichosti noci jsem procházel vašimi ulicemi a můj duch vstupoval do vašich domů.

A rytmus vašich srdcí tepal v mém srdci a váš dech byl na mé tváři a já vás znal všechny.

Ano, znal jsem vaši radost a vaši bolest, a ve vašem spánku byly vaše sny mými sny.

A častokrát jsem byl mezi vámi jezerem mezi horami.

Zrcadlil jsem vrcholky ve vás a vlnící se stráně a dokonce i putující stáda vašich myšlenek a tužeb.

A do mého ticha vstupoval smích vašich dětí v proudech a toužení všech mladých v řekách.

A když dosáhly mé hlubiny, proudy a řeky nepřestávaly zpívat.

A ještě něco krásnějšího než smích a toužení přicházelo ke mně.

Byla to vaše nespoutanost;

Nekonečný člověk, v němž jste vy všichni pouhými buňkami a svaly;

On, v jehož zpěvu jsou všechny vaše písně jen neznělé hučení.

Až v tomto nekonečném člověku jste nekoneční.

A zřím-li jeho, uzřel jsem a miloval i vás.

Neboť není snad dosah lásky stejný jako nekonečně rozsáhlý prostor?

Jaké představy, jaká očekávání a jaké domněnky se dokáží vznést a letět v takových výšinách?

Jako obří dub pokrytý květy jabloně se tyčí nekonečný člověk uvnitř vás samých.

Ačkoliv vás poutá k zemi, jeho vůně vás vynáší vzhůru do vesmíru a jeho odolnost nikdy nepozná smrt.

 

Často jste slýchali, že i když tvoříte řetěz, přesto jste slabí jako nejslabší článek.

Je to pravda jen způli. Jste zároveň i tak silní jako nejsilnější článek.

Poměřovat vás vašimi nejdrobnějšími skutky je jako vyjadřovat sílu oceánu křehkostí jeho pěny.

Posuzovat vás podle vašich neúspěchů je jako obviňovat roční období z jejich proměnnosti.

 

Ano, jste jako oceán.

A ačkoliv lodě s těžkým nákladem čekají u vašich břehů na příliv, přesto vy, ani jako oceán, nemůžete příchod přílivu uspíšit.

A jste také jako roční období.

A ač ve své zimě zapíráte své jaro,

přesto se jaro, odpočívající ve vás, s úsměvem probere ze spánku a není dotčeno.

Nemyslete si, že takto mluvím proto, abyste mohli jeden druhém říci, "On nás hodnotí pěkně. Viděl v nás jen to dobré."

Já k vám jen promlouvám slovy, která vy sami znáte ve svých myslích.

A čím jiným je poznání vyjádřené slovy než poznáním vyjádřeným beze slov?

Vaše myšlenky a má slova jsou vlnami zapečetěné paměti, jež si uchovává vzpomínky na naše dny včerejší.

A na dávné dny, kdy země ještě neznala nás ani sebe samu.

A na noci, kdy byla země ještě sužována nejistotou.

 

Mudrci k vám přicházeli, aby vám předali svou moudrost. Já jsem přišel, abych si vzal z vaší moudrosti.

A uzřel jsem, že jsem nalezl to, co je větší než moudrost.

Je to plamen ducha ve vás, jenž se stále sám od sebe zvětšuje,

zatímco vy, neuvědomujíce si, jak narůstá, naříkáte nad uvadáním vašich dní.

Je to život hledající život v tělech, která se bojí hrobu.

 

Tady nejsou žádné hroby.

Tyhle hory a pláně jsou kolébkou a prahem.

Kdykoliv míjíte pole, v němž jste uložili své předky, pohlédněte na něj pozorně a spatříte sebe a své děti tančící ruku v ruce.

Vskutku se často radujete, aniž byste to věděli.

 

Přicházeli za vámi mnozí, kterým jste pro zlaté sliby učiněné vaší víře dali jen bohatství a moc a slávu.

Já vám dal méně než slib, a přesto jste ke mně byli mnohem štědřejší.

Dali jste mi hlubokou žízeň po životě.

Dozajista není větší dar člověku, nežli ten, jenž změní všechny jeho cíle ve vyprahlé rty a celý život v pramen. A v tom spočívá má pocta a má odměna

Že kdykoliv jsem přišel k prameni, abych se napil, nalezl jsem živoucí vodu, jež sama žíznila;

a ona pila mne, zatímco já jsem pil ji.

 

Někteří z vás se domnívali, že jsem hrdý a nebudu chtít přijmout dary.

Jsem skutečně příliš hrdý na to, abych bral mzdu, ale dary rád přijmu.

A třebaže jsem jedl lesní plody v horách, když jste mne chtěli usadili u svého stolu,

a spal ve sloupové hale chrámu, když byste mi rádi poskytli přístřeší,

nebyla to právě vaše milující starostlivost o mé dny a mé noci, díky níž sládlo jídlo v mých ústech a jež ověnčovala můj spánek krásnými představami?

A za tohle vám žehnám nejvíce:

Dali jste mi mnoho a vůbec jste netušili, že mi dáváte.

Pravdou je, že laskavost, která na sebe shlíží do zrcadla, se promění v kámen.

A dobrý skutek, jenž sám sebe nazývá něžnýmí jmény, se stává rodičem prokletí.

 

A někteří z vás mne nazývali povýšeným a opíjejícím se svou vlastní osamělostí.

A říkali jste, "Ten se radí se stromy v lese, ale nikoliv s lidmi.

Sedí sám na vrcholcích hor a shlíží dolů na naše město."

Pravdou je, že jsem vylézal na vrcholky a procházel se na odlehlých místech.

Jak jinak bych vás mohl vidět než z velké výšky, nebo z velké dálky?

Jak může být člověk opravdu blízko, není-li daleko?

 

A další z vás ke mně promlouvali, nikoliv slovy, a říkali,

"Cizinče, cizinče, milovníku nedosažitelných výšin, proč sídlíš mezi vrcholky hor, kde sí orlové stavějí svá hnízda?

Proč hledáš nedostižitelné?

Jakou bouři chceš polapit do svých sítí

a jaké mlhavé ptáky lovíš na obloze?

Pojď a buď jedním z nás.

Sestup a utiš svůj hlad naším chlebem a zažeň svou žízeň naším vínem."

V samotě svých duší ke mně pronášeli tohle;

ale kdyby byla jejich samota hlubší, pak by věděli, že jsem hledal pouze tajemství vaší radosti a vaší bolesti.

A lovil jsem jen veliká já kráčející po obloze.

 

Ale lovec byl také tím, kdo byl loven;

neboť mnoho mých šípů vyletělo z mého luku jen proto, aby se zabodly do mé vlastní hrudi.

A ten, kdo létal, byl také tím, kdo se plazí;

neboť když se má křídla rozprostřela ve slunci, jejich stín na zemi byl želvou.

A já, jenž jsem věřil, jsem byl i tím, kdo pochybuje;

neboť častokrát jsem vložil prst do svých vlastních ram, abych mohl více věřit ve vás a více vás mohl poznat.

 

A právě s touto vírou a s tímto poznáním nyní říkám:

Nejste uzavřeni ve svých tělech, ani nejste uvězněni ve svých domech a polích.

To, čím jste vy, sídlí nad horami a háji spolu s větrem.

Nejste tvory plazícími se ke slunci v hledání tepla, ani tvory hloubícími díry do temnoty pro vlastní bezpečí.

Jste volností a duchem, jenž zahaluje zemi a pohybuje se v éteru.

 

Jsou-li tato slova nejasná, pak se je nesnažte vysvětlovat.

Nejasný a mlhavý je začátek všech věcí, ale nikoliv jejich konec,

a já bych rád, abyste na mne vzpomínali jako na začátek.

Život, a všechny tyto životy, je počat v mlze a nikoliv v krystalu.

A kdo ví, že krystal je mlhou v zániku?

 

Rád bych, abyste si pamatovali toto, až na mne budete vzpomínat:

Že to, co se ve vás zdá být slabé a zmatené, je ve vás tím nejsilnějším a nejodhodlanějším.

Není to váš dech, jenž pozvedl a posílil složení vašich kostí?

A není to sen, na který se nikdo z vás nepamatuje, že se vám kdy zdá, jenž vystavěl vaše město a zkrášlil vše, co v něm je?

Stačí jen spatřit příliv vašeho dechu, a pak už není třeba vidět nic jiného.

A když se vám podaří zaslechnout šeptání snu, pak už není nutné slyšet žádný jiný zvuk.

 

Vy však nevidíte, ani neslyšíte, a to je dobře.

Závoj zahalující vaše oči bude pozvednut rukama, které ho utkaly,

A hlína zacpávající vaše uši bude proražena prsty, které ji hnětly. A vy uvidíte

A vy uslyšíte.

Přesto nebudete naříkat nad tím, že jste poznali slepotu, ani nebudete litovat, že jste byli hluší.

Neboť v ten den poznáte skrytou účelnost všech věcí a budete žehnat temnotě tak, jako žehnáte světlu.

Poté, co pronesl tato slova, se ohlédl a spatřil kormidelníka jeho lodi stojícího u kormidla a hledícího chvíli do vzedmutých plachet a chvíli do dáli.

A on řekl:

Trpělivý, velmi trpělivý, je kapitán mé lodi.

Vítr vane a neklidné jsou plachty;

také kormidlo už čeká na svůj směr;

Přesto v klidu můj kapitán čeká na mé ticho.

A tito námořníci, kteří slyšeli chóry obrovského moře, mi trpělivě naslouchají.

Nyní už nebudu déle čekat.

Jsem připraven.

Proud dosáhl moře a ještě jednou velká matka přivine syna ke své hrudi.

 

Mějte se dobře, lidé z Orfalesu.

Tento den skončil.

Uzavírá se tak jako leknín čekající na svůj zítřek.

A co nám tu bylo dáno, to si uchováme.

A pokud to nestačí, pak se musíme znovu sejít a znovu napřáhnout své ruce k dávajícímu.

Nezapomeňte, že já se k vám vrátím.

Už jen chvíli a má touha bude polykat prach a pěnu pro další tělo.

Už jen chvíli, okamžik spočinutí ve větru, a další žena mne zrodí.

 

Loučím se s vámi i s mládím, které jsem s vámi strávil.

Bylo to teprve včera, co jsme se setkali ve snu.

Zpívali jste mi v mém osamění a já z vaší touhy vystavěl věž na obloze.

Ale teď je náš spánek pryč a společný sen skončil, ani úsvit už není.

Nastala pro nás doba polední a stav polobdění nás navrátil do plného dne a my se musíme rozejít.

Jestliže se v soumraku paměti znovu setkáme, budeme spolu opět rozmlouvat a vy mi zazpíváte hlubší píseň.

A jestliže se naše ruce znovu setkají v dalším snu, vystavíme další věž na obloze.

 

Tak pravil a dal znamení námořníkům a oni hned vytáhli kotvu a uvolnili lodní lana a vypluli východním směrem.

A pláč zazněl mezi lidmi, jako by vycházel z jediného srdce, a stoupal soumrakem a nesl se přes moře jako hlasité fanfáry.

Jenom Almitra v tichosti hleděla za lodí, dokud se nerozplynula v mlze.

A když se všichni lidé rozešli, stála dál sama u přístavní hráze a vzpomínala ve svém srdci na jeho slova,

 

"Už jen chvíli, okamžik spočinutí ve větru, a další žena mne zrodí."


předchozí  |  nahoru  |  na začátek >