Loď připlouvá

Almustafa, vyvolený a milovaný, jenž byl úsvitem vlastního dne, čekal dvanáct let ve městě Orfales na svou loď, která se měla vrátit a odvézt ho zpět na ostrov jeho zrození.

A dvanáctého roku, sedmého dne jelůlu, měsíce sklizně, vystoupil na horu za zdmi města a hleděl na moře; a spatřil svou loď připlouvající mlhou.

Pak se brány jeho srdce rozevřely dokořán a jeho radost se rozletěla nad mořskou hladinou. A on zavřel oči a modlil se v tichosti své duše.

 

Když však sestupoval z hory, dolehl na něho smutek a v srdci se usídlila myšlenka:

Jak mohu odplout v klidu a bez zármutku? Ne, toto město neopustím bez šrámu na své duši.

Dlouhé byly dny bolesti, jež jsem strávil v jeho zdech, a dlouhé byly noci osamění; a kdo může opustit svou bolest a své osamění bez lítosti?

Příliš mnoho úlomků své duše jsem roztrousil v těchto ulicích a příliš mnoho dětí mé touhy kráčí v nahotě po těchto kopcích, a ty tu nemohu zanechat bez pocitu těžkého břímě a bolesti.

Není to šat, co dnes odhazuji, ale kůže, kterou servávám vlastníma rukama.

Není to myšlenka, co za sebou zanechávám, ale srdce zesládlé hladem a žízní.

 

Přesto už nemohu déle otálet.

Moře, jež k sobě všechno vábí, volá i na mne, a já se musím vydat na cestu.

Neboť zůstat, ač hodiny nocí prohoří, znamená zmrznout a zkrystalizovat a být spoután zemí.

Rád bych vzal s sebou vše, co tu je. Ale jak bych mohl? Hlas neunese jazyk a rty, která mu dávají křídla. On sám si musí nalézt svůj vzdušný prostor.

A sám, bez hnízda, letí orel za sluncem.

Teď, když sešel k úpatí hory, ohlédl se ještě jednou na moře a spatřil svou loď blížící se k přístavu a na její přídi námořníky, muže z jeho vlastní země.

 

A jeho duše k nim vykřikla a on řekl:

Synové mé pradávné matky, jež splýváte s příboji,

jak často jste vplouvali do mých snů. A nyní jste tu a já bdím, což je jak hluboký sen.

Jsem připraven plout a dychtivě očekávám, až vítr naplno zaduje do plachet.

Jen se ještě jednou, naposled, nadechnu v tomto bezvětří, ještě jednou můj milující zrak pohlédne zpět.

A pak se postavím mezi vás, mořeplavec mezi mořeplavce.

A ty, širé moře, stále bdící matko,

jež přinášíš klid a volnost řece a proudu,

jen ještě jednou, naposled, se proud stočí, ještě jednou zazurčí v mokřinách,

a pak přijdu za tebou, nekonečná kapka do nekonečného oceánu.

A když kráčel, zahlédl z dáli muže a ženy odcházející ze svých polí a vinic a spěchající k branám města.

A uslyšel jejich hlasy vyslovující jeho jméno a uslyšel volání z pole na pole sdělující všem, že jeho lod' připlouvá.

 

A sám pro sebe si řekl:

Bude den loučení dnem shromáždění?

A je možno říct, že můj večer je vlastně mým úsvitem? A co mohu dát tomu, kdo zanechal svůj pluh uprostřed brázdy, nebo tomu, kdo zastavil kolo svého vinného lisu?

Stane se mé srdce stromem obtěžkaným plody, jez mohu sklidit a rozdat druhým?

A vytryskne má touha jako pramen, abych mohl naplnit jejich poháry?

Jsem harfou, které se může dotknout ruka všemocného, nebo flétnou, kterou může proniknout jeho dech? Jsem-li hledajícím ticha, jaký poklad jsem v tichu nalezl,

abych ho mohl s důvěrou předat dál?

Jestliže je tohle můj den sklizně, na jakých polích jsem zasel semena a v jakém období to vlastně bylo?

Jestliže to má být hodina, v níž pozvednu svou lucernu, pak to není můj oheň, který v ní plane.

Prázdný a temný budu držet svou lucernu

a strážce noci ji naplní olejem a pak ji zapálí.

 

Tohle vše vyjádřil slovy. Ale mnohé v jeho srdci zůstalo nevyřčeno. On sám nemohl vyslovit své skryté tajemství.

 

A když vstoupil do města, všichni lidé přicházeli za ním a volali na něj jako jeden hlas.

A stařešinové předstoupili a řekli: Neodcházej do nás.

Byl jsi poledním přílivem v našem soumraku, tvé mládí nám dávalo sny, abychom mohli snít.

Nejsi už mezi námi cizincem, ani hostem, ale jsi nám synem, drahým a milovaným.

Nepůsob zármutek našim očím, aby museli toužit po tvé tváři.

 

A kněží a kněžky k němu pravili:

Nechť nás mořské vlny od sebe neoddělí a roky, které jsi strávil mezi námi, nechť se nestanou vzpomínkou.

S tebou k nám vstoupila duše a tvůj stín byl světlem na našich tvářích.

Velice jsme tě milovali. Němá však byla naše láska a zahalena byla závojem.

Teď na tebe ale křičí nahlas a stojí před tebou zcela odhalena.

Vždy tomu bylo tak, .že láska nepozná svou vlastní Hloubku až do chvíle odloučení.

 

A přicházeli i ostatní a naléhali na něj. On jim však neodpovídal. Jen svěsil hlavu; a ti, kteří stáli poblíž, viděli slzy kanoucí mu po jeho hrudi.

Pak on a všichni lidé kráčeli na velké náměstí před chrámem.

 

A tehdy vyšla ze svatyně žena, jejíž jméno bylo Almitra. A byla věštkyně.

A on k ní vzhlédl s neobyčejnou něhou, neboť právě ona ho první objevila a uvěřila mu, když pobýval pouhý jeden den v tomto městě.

A ona ho pozdravila a řekla:

Proroku boží, v hledání nejvyššího, dlouho jsi pátral po cestách pro svou loď.

A tvá loď nyní připlouvá a ty cítíš, že musíš odejít.

Hluboký je tvůj stesk po zemi vzpomínek a po místě, v němž spočívá tvá veliká touha; a naše láska tě nebude spoutávat, ani naše potřeby tě nebudou zdržovat.

Přesto tě prosíme, abys dříve, než nás opustíš, ještě jednou k nám promluvil a předal nám svou pravdu.

A my ji předáme našim dětem a oni zase svým dětem, a tak nikdy nezahyne.

Ve svém osamění jsi pozoroval naše dny a ve svém procitnutí jsi naslouchal nářku a smíchu našeho spánku.

Odhal nás teď nám samým a sděl nám vše, co ti bylo projeveno o tom, co je mezi zrozením a smrtí.

 

A on odpověděl,

Lidé z Orfalesu, o čem bych mohl mluvit, krom toho, co právě teď hýbe vaší duší?


předchozí  |  nahoru  |  další >